Francouzské Alpy, povedlo se, fakt se to povedlo!
Náš gang má jedno pravidlo. Každý rok na jednu velkou cestu. Je už tradicí, že se každý rok bavíme kam příště. Určitě to tak platí u většiny motopartiček, takže nejsme výjimkou. Nápady se vrší, každý něco přečetl a viděl nebo má kamaráda co někde byl, pro a proti se hází na dvě důležité hromady a pak většinou následuje rozhodnutí. Ok co dál? No přece ta nejdůležitější, nejotravnější, ale nejcennější část. Plánování.
V naší partě se toho vždy ujme Kačer, který umí vybrat nejen dostatečně zakroucenou cestu, ale na ní vždy i nějaký přírodní, architektonický nebo historický prvek, ale to nejdůležitější, umí vybrat a zajistit nejlepší ubytování, samozřejmě s úžasnou kuchyní. Pokud jezdíte do kempů a bageta z pumpy je pro Vás dostačující, žádný problém. My jsme ale parta postarších hochů, co by za teplou sprchu a usmívající se obsluhu, nesoucí třeba Wienerschnitzel, vraždila.
Naše letošní cesta vede přes Německo a Švýcarsko do Francouzských Alp. Konkrétně jedeme část okruhu zvaného Route des Grandes Alpes. Je to 720 kilometrů dlouhá trasa, která protíná francouzské Alpy ze severu na jih a prochází 17 horskými průsmyky, z nichž 6 je nad 2000 m n. m. Začíná od krásného městečka Thonon-les-Bains u Ženevského jezera a směřuje až téměř k moři. Několik úseků tvoří etapy Tour de France, což bylo i Bajajovo přání, si některé ikonické průsmyky přejet a poslat svým cyklistickým kamarádům fotky z míst, kam se dostal nemuseje se potit a spílat nadávky na dlouhé úmorné kopce. Jen jsme opět trochu litovali Pepína, který na tuto cestu plnou zákrut, výjezdů a prudkých sjezdů opět neomylně zvolil vhodný stroj – 450kg těžký Harley Davidson Electra Glide. Splnil si tím sice svůj sen, ale jak to tak bývá, člověk je často potrestán splněním svého snu. O tom však později.
Původní záměr nechat se námezdní silou převézt včetně našich strojů alespoň na hranice Švýcarska, byl částí naší výpravy zamítnut s poznámkou, že i náš nový pan prezident zvaný "plechová prdel" dokazuje, že motorkář musí umět trpět. A tak jsme také první den protrpěli trasu dlouhou skoro 600 km. Ke konci úmorného dne byl Bajajův Tygr tak unavený, že začal stávkovat. Motor stále vytočený na 5000 otáček bez reakce na cokoli, co lze z místa řidiče a běžnou prohlídkou objevit. Cesta přes německé vesnice v 35°C až k hotelu se řvoucím a neustále zrychlujícím strojem byla paráda. Jako vždy tuto závadu odstranil Chain. Jako nejmladší účastník výpravy se dokázal sehnout tak hluboko, že našel zaseklý kabel od vyhřívaných heftů, vedený jak jinak odborně ☺, přesně do malého prostoru u táhla plynu. Rychlou opravu spočívající v uvolnění táhla a oslavné projížďce s vděčným strojem i majitelem, jsme náležitě oslavili nechutným nečeským pivem. Ale což, hlavně, že stroje jsou ok. Mýlka.
Druhý den již připraveni k přesunu do Švýcarska jsme si koupili u pumpy drahé dálniční celoroční známky, poklábosili o možnostech zapůjčení již koupených známek od kamarádů z Čech a ... Pepínovo Electra vaří. Respektive svítí palubka všemi diodami, jejichž počet vysoce převyšuje kontrolky všech našich strojů dohromady. Místní řidič s odkazem, že je taky motorkář, nás posílá do 15 km vzdáleného Harley servisu. Plán na brzký příjezd do lázeňského města na břehu Ženevského jezera bere za své. V servisu, kde je asi 300 Harlejů (snad panebože nečekají všichni na servis ☺) se nás hned ujmou a po dvou hodinách intenzivní práce sdělují, že Pepínovo dvouletá mašina s úctyhodným nájezdem přes 70 tis.km, je prý jen lačná po dolití chladicí kapaliny a odvzdušnění systému. Rychlovka za 150 CHF, když ji miluješ, není co řešit.
Jedem co to dá a odpoledne se v pařáku, ale už v šortkách procházíme městečkem Thonon les Bains plným zahrádek s belgickým pivem a hledáme, kde naplnit naše pupky. Nějaká arabsko turecko nebo co vlastně restaurace s metr dlouhým prknem plným všech druhů masa nám přišla opravdu vhod. Úspěšný a hezký den.
Ráno vyrážíme směr okruh, na který jsme se všichni těšili. Silnice se opravdu začíná kroutit a scenérie jsou nádherné. Snad nejkrásnější je neplánovaná zastávka před Col d'Galibier, kde nás cestáři vrací kvůli zavřené silnici v průsmyku plné sněhu. Terasa s občerstvením na břehu fantastického jezera nám zklamání trochu mírní.
Už máme před sebou posledních 60 km do hotelu, když před Albertville Pepínovo Electra opět vaří. A martirium začíná nanovo. Telefonáty kamarádům střídající naše nápady co s americkým strojem vedly k rozhodnutí, že v neděli večer toho na parkovišti u zavřeného supermarketu opravdu moc nevyřešíme. Plány na návštěvu dalšího servisu berou trochu za své, když jsme zjistili, že v pondělí je všude a všechno ve Francii zavřeno. No na hotelu to snad nějak vymyslíme. Ale to bychom se tam nejprve museli dostat. 30 km před hotelem v malé vesnici, jejíž název nikomu nic neřekne, řekla Electra své poslední přehřáté sbohem a zastavila se. A jsme v prd ... Už se Vám to někdy stalo? 1000 km od domova a motorka je nepojízdná. Zde bychom mohli, jako o tento zážitek zkušenější motorkáři radit, co vše je třeba mít před zahraniční cestou připraveno, ale proč si kazit čtení mudrováním. Zůstaneme u barvitějšího příběhu, respektive kroků, které následovaly: Kam mrtvý stroj zaparkovat, aby ho někdo neukradl? Splněno – místní firma s otevřeným vlastním parkovištěm. Jak zajistit převoz do servisu? Splněno – intenzivní telefonování s asistenční službou pojišťovny. Jak si naložit přes 100 kg živé váhy jako batůžek? Splněno – chudák Chain odvezl doposud hrdého pilota americké letadlové lodě na místě, kde by o hrdost přišel asi každý. Jak se dostat do hotelu? Splněno - jen se nemusela otevřít obloha a začít skoro sněžit 5 km před hotelem, v červnu. Na hotelu zjišťujeme, že odtahovka s žabožroutem jede už na místo, a tak se Pepíno s Blikačem vrací. Už v civilu, taxíkem, zpět ke stroji. Po třech hodinách se chudáci vrací zpět do hotelu a sdělují, že první žabožrout nepočkal, a tak sháněli a čekali na druhého. Ještě, že je jich tam tolik.
Ráno, prý moudřejší večera, se domlouváme, že není jiná možnost než se rozdělit. Skupina A bude pokračovat v cestě na průsmyky a skupina B se pokusí pořešit servis. Loučíme se a Pepínovo dovolená se mění v akci Zachraňte Willyho! …… teda Electru. Zůstává teoretická možnost, že se k nám s opraveným strojem později někde připojí. Mýlka pánové. Francie je země, kde je vše jinak, než si naplánujete. Zařizujeme Pepínovi přesun do Annecy a objednáváme mu hotel blízko H-D servisu, kde prý v úterý ráno začnou pracovat na jeho Harleji a vybavujeme ho hromadou neocenitelných rad ….to byl plán.
Vyrazili jsme už jen ve čtyřech a stále v myslích s naším opuštěným kamarádem taháme a častokrát i zastavujeme na focení. Ať má alespoň vzpomínku na místa, kde už nemůže být. A že je co fotit. Na mapě docela malá přehrada na l'Isere Barrage de Tignes bere dech a hloubka dolů někomu i odvahu.
Taháme dlouho a finále v dešti nám nevadí, protože opuštěný penzion Napoleon Refugies těsně pod Col du Vars s úžasným majitelem, sršícím suchým humorem, stojí za to. A fantastická večeře o čtyřech chodech taky. Ráno se probouzíme do sychravého rána s plánem přejet další 3 průsmyky. Při nasedání na stroje se Bajajovi začalo dělat nějak blbě od žaludku. Motobůh se nám za něco mstí. Co jsme komu udělali? 300 km výjezdů, sjezdů, vraceček a to vše s křečemi v břiše s občasným ublinknutím na parkovišti byl očistec. S odstupem, který říkal, chceme ti pomoct, ale blíže nepůjdeme, kdo ví, cos to chytil, všichni do Bajaji cpou tu černé uhlí, tu ledovou colu a nebo nějaký zaručeně účinný prášek. Vše zabírá až pozdě odpoledne, kdy už to máme do hotelu posledních 50 km.
Dojeli jsme do nádherného údolí řeky Verdon, které nás však přivítalo jak jinak, přívalovým deštěm. Chvíli parkujeme s partou Holanďanů pod skalním převisem a pozorujeme, jak se voda na silnici velice podobá zurčící vodě v potoku, který silnici kopíruje. Po chvíli se rozhodujeme nečekat na lepší počasí a vyrážíme. Kaňon Du Verdon je opravdu krásný. Silnice vinoucí se jako klikatá stuha po skalním úbočí, s občasným výhledem do hluboké propasti je i v tom neustávajícím dešti úžasný zážitek. Ten je však přerušován projížděním tak hlubokých louží, že musíme zvednout nohy na úroveň nádrže, abychom nebyli jako muškující rybáři stojící po pás uprostřed potoka. Dodnes nechápeme, že jsme udrželi motorky jedoucí téměř pod vodou, bez jediného zaváhání nebo pádu. On by to vlastně ani nebyl pád, spíše jen obrat lachtana pod hladinou. Sjeli jsme pod takto rozzlobenou oblohou nad námi k poslednímu úseku, což byly tři kilometry klikatící se krajinou mezi stromy až do vysněného cíle. A v tu chvíli po nás začali střílet z kulometu. Teda zvuk byl stejný, asi by to tak i bolelo, ale kde je ten kulomet? Místo kulek z kulometu, jsme měli kulky pod přívalem krup. Zmrzlá voda o velikosti kostek cukru nás trefovala s neutuchající silou do helem, pléga, nádrží a již zmiňovaných choulostivých částí mužského těla. Teda co my ještě na tomto výletu nezažijeme?
Neumíte si představit, s jakou radostí jsme zaparkovali naše těžce zkoušené jednostopé holky a ukryli se na pokojích. Výhled na následující volný den nám dodával ztracené síly pomalu zpět. Večer už jsme jen probírali, kdo to kam ledem schytal a jak už jsme zkušení bikeři, když jsme zažili i jízdu v krupobití. A dobrá otázka, na níž jsme nenašli odpověď: Jak je motorka pojištěná na kroupy?
Volný den byl skutečně odměnou. Procházka po městě a povinný nákup suvenýrů pro ty, co nám doma závidějí, pokračovala až k přilehlému jezeru Lac de Saint-Croix, kde nás čekal snad největší zážitek z cesty po Francii. Plážový bar mezi piniemi, křesílka čekající jen na naše bolavé pr…záda, příjemná letní hudba linoucí se z reproduktorů a jako třešnička na dortu milá mladá barmanka hovořící krásnou angličtinou. Kde jsme se to ocitli? V ráji. Jedna runda piv střídala druhou, do toho chutné sendviče proložené doutníčkem….a ta voda. Sice studená, ale průzračná. A když místo do nepromoků člověk skáče do vody jen v plavkách, svět prostě někdy funguje jak má.
Idylku nám nekazily ani dva hydroplány, které zřejmě v rámci přípravy na horké léto trénovaly nabírání vody při dotyku s hladinou. Všichni jsme si vzpomněli na příběh s takto nabraným potápěčem kde jinde než určitě v Americe a obezřetně jsme si hlídali, co je nad námi. Stále jen slunce. Večer jsme našli úžasnou místní restauraci s příjemnou a velmi sexy šedesátnicí, která v sobě měla španělskou krev, ale i značnou dávku pohostinnosti, se kterou nám již nádherný den ještě vylepšila. Tak to byla skutečná odměna za protrpěnou cestu. Jen škoda, že tu s námi nebyl Pepíno.
Pepíno…jak je vlastně na tom on? Když servis po pročekaném pondělí v úterý otevřel, nebylo co opravovat. Harley stále čekal pár desítek kilometrů na depozitním parkovišti odtahovky. V servisu odhadli, že to bude nejspíš porucha vodní pumpy, kterou nemají. Dodací termín asi měsíc. Měsíc? Harley?! To to na něm někdo osobně doveze? Tak dlouho jíst stehýnka nechce ani rodilý žabožrout, takže jediná varianta byla přepravit Pepína i s mrtvým Harleyem do Čech. Povedlo se nám sehnat kamaráda, co pro něj přijel. Proč kamarád a ne pojišťovna je příběh jiný. Ten příběh, který při vyprávění hodně připomíná reklamu na pojišťovnu a služby, které Vám bude nabízet, když se pro ni rozhodnete. Každopádně i komunisti měli poučení z krizového vývoje, tak si dovolíme jednu radu. Před zahraniční cestou si zkontrolujte jestli, u koho a na co jste pojištěni a jestli je to pojištění skutečně zaplacené. A raději pár stovek navíc předem, než potom o pár desítek tisíc méně v kešeni.
Po odjezdu od jezera, co nám přineslo zasloužený odpočinek, jsme si ještě jednou objeli kolem dokola velkou část kaňonu Du Verdon. Tentokrát za sluníčka, v pohodě a stavěli a fotili všude, kde se jen dalo. Tolik úchvatných výhledů na pár kilometrech se jen tak nezažije. Sem musíme ještě jednou.
Posledním cílem na okruhu Tour de Grandes Alpes byl dojezd na posvátný kopec cyklistů – Mont Ventoux. 1912 m vysoká hora v jihovýchodní části Provensálských Alp přibližně 20 km severovýchodně od města Carpentras. V roce 1990 byl masív Mont Ventoux zapsán na seznam biosférických rezervací UNESCO. Jedná se o úžasný "kopec", který je do své poloviny pokryt lesem a druhá polovina je bez jakékoliv vegetace. Je to jak homole cukru, na kterou neustále útočí prudký vítr. Stoupání z Bédoinu na Mont Ventoux je profesionálními cyklisty považováno za jedno z nejnáročnějších na světě. Průměrný sklon kopce je 7,43 % a současná délka úseku až na vrchol je úctyhodných 21,8 kilometrů.
Těch téměř 22 kilometrů klopíme v zatáčkách s cílem posunout jako vždy poser proužky co nejvíce ke kraji. Stovky cyklistů v protisměru, kteří si rychlostí nezadají s těmi, co jsou za riskování placeni, nás trochu v rozletu brzdí. Ono když se v náklonu za zatáčkou potkáte v protináklonu s cyklistou tak blízko, že si detailně můžete porovnat, co kdo nachytal za hmyz na helmu, vás opravdu trochu přibrzdí, pokud tedy máte trochu rozumu. Posledních pár kilometrů tedy jen dojíždíme v poklidu a kocháme se tou zvláštní horou a atmosférou, kterou asi zažili první kosmonauti při výstupu na Měsíc. Ano, měsíční krajina je asi nejlepší přirovnání. Jaký je to kontrast s dlouhými lány levandule, které nás na tuto horu dovedly. Francie je krásná země plná kontrastů a tolik míst co by chtělo ještě projet. Proč jenom je tak daleko?
Ano. Dálka je to jediné, na co myslíme, když nás po těchto zážitcích čeká téměř 1100 km nezáživné cesty domů. Společné rozhodnutí rozložit si tuto vzdálenost na dva dny dálničního přesunu prošlo, a tak zbývá jen dodat, že to bylo dost času na rekapitulaci celého výletu. Jako vždy, když se vracíme tak přemýšlíme o tom, jak lépe vybavit motorku, jestli ten Goretex není i při vysoké ceně vlastně dobrá investice, že ten roztřepený popruh, co mne doprovází již několik let opravdu už nechce vyměnit ... a mnoho dalšího, na co je při hodinách na dálnici čas. Hlavní, co jsme si však všichni letos odnesli je následující – dobrá parta co přežije všechny nástrahy, nepodcenění přípravy vlastní i stroje, potřeba dobrého připojištění a to nejdůležitější ... prášky na břicho a vankůšik pod prdel :-)))
Tak zase brzy příště, přátelé ...