Kam v parném létě? Na mašinu, do hor a k vodě!

Jak to tak bývá, spontánní akce jsou ty nejlepší.

Předpověď hlásila krásný víkend, dokonce jeden z nejteplejších dní v tomto létě. Celá Evropa se potýká s požáry, lidé se schovávají ve stínu nebo leží na břehu u vody, holky odhalují vše, co odhalit na veřejnosti lze. Prostě ideální počasí pro navlečení se do bezpečné motorkářské výbavy. Nu což, alespoň se dá vypotit více než dřinou někde ve fitku. Takže vlastně dobrý nápad.

Trasa je navržena tak, aby se nejprve spojila pražská a plzeňská část gangu a cílem jsou Krušné hory. Klínovec, Plešivec, pak si někde zaplavat a uložit se ke spánku někde u Varů. Na druhý den přes malé překvapení blízko Konstantinek a přes Plzeň na Prahu Vávro, na Prahu. Ne na Bělehrad. Dobrý rychlý plán.

Místem setkání měla být původně hospůdka Na mýtince v Knovízu. Tu vybral náš plánovač Kačer a nutno podotknout, že dobré recenze jsou oprávněné. Tam se však sjela jen pražská část gangu. A protože po dlouhé době nás poctil svou přítomností i Výhybka, tak se plzeňští rozhodli jet spolu a připojit se až v Chomutově. Tak se i stalo, i když v dnešní době plné google map, map cz, sygiců, tom tomů a co kdo ještě používá, je skutečně možné netrefit pumpu na příjezdové trase do Chomutova. Dokonce to i vypadalo, že se pražská část na severozápad Čech ani nedostane, jak několikrát sjela z trasy a lehce bloudila. O to vřelejší bylo společné setkání na výpadovce už směrem na Klínovec. Ano opravdu vřelé setkání to bylo. Teploměr na motorce ukazoval 45°C. Takže rychle na sebe mrknout zpod štítů helem a taháme. Objímat se budeme až později.

Výjezd na Klínovec je prostě nádherný. Po nedávných zkušenostech z Francie se to samozřejmě s dlouhými passy nedá srovnat, ale člověk je v údivu, jak mnoho krásných míst u nás máme. V dojezdové vzdálenosti navíc. Jedna fotka na vrcholu a už frčíme na Plešivec. Přejezd z jednoho kopce na druhý je po hřebeni s tak krásnými výhledy, že máme co dělat držet svůj pruh. Na pár místech se brousí asfalt, takže méně pozorní zakusí skok do díry, následné vlnění motorky pod zadkem a již opatrnější výjezd z díry zpět na silnici. Odbočka z hlavní cesty a pár kroucenek na cestě tak pro jedno auto již nikoho nerozhází. Vrchol Plešivce dobyt……ukaž, říkají další členové jak na severním pólu v Cimrmanovské klasice….nojo, dobyt! Na vrcholu je krásná restaurace s výhledem na celé Krušnohoří, takže krom doplnění tekutin máme i naplněnou mysl. Krásná trasa.

Po Plešivci je naplánováno koupání. Nutno říct, že se teplota drží stále hodně vysoko, takže po sjezdu z hor se blížíme co nejrychleji k zatopenému kaolinovému lomu u Nové role. Prý se jedná o krásné a oblíbené koupání v širokém okolí. Ano, celé široké okolí mělo stejný nápad jako my. Odbočku z hlavní silnice k lomu jsme našli podle desítek lidí v plavkách, kteří se proplétali mezi šťastnějšími parkujícími po obou stranách silnice. Máme motorky, tak přeci nebudeme parkovat dále, než přímo na pláži, zavelel Blikač a vydal se po písečné cestě k vodě. Místo jsme našli zhruba po kilometru písku, kdy jsme si alespoň trochu připadali jako borci na bájném Dakaru. Hlavně nepadnout, to by byla ostuda. Koupání jedna radost a trochu kaolinu v kapsách jako suvenýr pro naše manželky a jejich pračky přece nevadí. Další krok na cestě splněn. A kam dál?

Protože slunce stále ukazovalo svou sílu a teploměry měly ještě tekutější displeje než před pár hodinami, vydali jsme se co nejrychleji směr Karlovy Vary a dále na Bečov nad Teplou, kde Kačer vybral ubytování. Kdo zná trasy okolo Varů ví, že se tu dá taky krásně zajezdit. Hotel jsme měli přímo na náměstí, takže příjezd do Bečova byl jednoduchý. Směr centrum, krásný středověký dům, penzion Hradní bašta, hned před hradem. Ale náhle problém. Na příjezdové cestě na náměstí stojí slušná stage a všude kolem zábrany. U nich mladík, který vypadal, že je opravdu potřebuje. Úpal? Ne, ne, ze sluníčka jeho vlnící se pohyby nebyly. Přestože měl tak 40 kilo i s botama a oranžovou vestou, jeho úkol zněl jasně: Nikdo nesmí projet, s brašnou ani bez ní! Sic opivněn, úkolu i zábran se držel pevně. Marně jsme se domáhali průjezdu, marně vysvětlovali, že jsme ubytovaní a nemáme se tam jak dostat. Na mladíka v oranžové vestě neplatilo nic. "Máme tu Bečovské slavnosti, náměstí je uzavřeno, nikdo nesmí jezdit kolem pódia a kolem stanu, kde sedí lidé" hřímal podroušeně. Nejblíže jeho fyzické inzultaci byl Výhybka. Jeho mohutná postava vměstnaná do ještě větší a za celý den potem páchnoucí bundy se nad mladíkem tyčila jako rozzuřený Kraken a už jsme opravdu čekali jen na první ránu. Blikač se snažil volat do hotelu a zajistit přístup, Kačer na své terénní KTM zkoušel hledat objízdnou trasu po chodníku vedoucího kamsi do kopce se zvoláním "to dám", Slepý patron dostával pomalu infarkt z vedra, Chain stál opodál, čekaje na dobré fotky a Bajaja se snažil situaci klidnit. Najednou Výhybka zmizel. Jeho stroj stál opuštěný před závorou a mladík držel v ruce klíče od jeho motorky s poznámkou, že mu to ale do rána hlídat nebude. Kačer se s mašinou dokodrcal chodníkem zakončeným pár schody zpět s poznámkou, že zahradou domku, kam se málem dostal, se to fakt projet nedá a zařadil se mezi nás čekající před závorou. A najednou se stal zázrak. Přivolaný další obránce závory nás pustil s tím, že můžeme projet, ale nesmíme mít nastartované stroje. Stovky očí lidí účastnících se Bečovských slavností koukalo na náš gang, který se vítězně, ale potichu sunul přes náměstí k hotelu.

Po této akci jsme chtěli jen studenou sprchu, pivo a večeři. Hradní bašta dobyta, pokoje vyřešeny, chybějící postel nalezena, všichni mají kam složit hlavu. Na terase, čekajíc na večeři jsme pak všichni hypnotizovali tu rudou žhnoucí kouli nad obzorem, aby už konečně zalezla a terasa trochu zchladla. Setmělo se a Chain nás s naplněným břichem opustil s tím, že má na neděli jiný program. A my, jen v pěti, vyrazili prozkoumat Bečovské slavnosti. Ať si nás místní užijí, parádní ántré už jsme měli za sebou. K našemu překvapení se měl konat ještě zlatý hřeb večera, koncert skupiny Lazareth. Není to překlep, zkuste si je najít. Parta postarších rokerů hrála úžasně. Klasiku české i zahraniční rockové hudby prokládali songy od Orlíku, které nás zvedly z lavic. Na těch jsme seděli obklopeni milými místními, kteří prý jen čekali, kdy se na mladíka plnícího rozkaz "No pasaran!" vrhneme. Starosti o pitný režim vzal na sebe hlavně Výhybka. Nosil jedno pivo za druhým a do nás padalo a padalo až se večer krásně přehoupl do noci. Dohrála hudba, poslední pivo bylo dopito, tak šup na kutě. Horkou letní nocí nás provázel romantický zpěvák s kytarou, který vytrvale drnkal pod okny našeho hotelu a preludoval Ztraceného, Kluse a další bikerské ikony až do rána.

Ráno jsme začali zjištěním, že cedule u zaparkovaných motorek "parkujte předem" neplatí úplně pro všechny. Vždy se najde rebel. Výhybka konstatuje, že se dle bolavého krku a nesrozumitelného chraplání asi nachladil. Uklidnili jsme ho a připomněli, že včera občas zpíval tak nahlas, že Lazareth nebylo slyšet.

Opouštíme klidný ranní ospalý Bečov a jedeme jednou z nejhezčích tras směr Mnichov. Ten český. Jedna zatáčka střídá druhou a noční déšť, který pomalu na silnici vysychá, nás nebrzdí. Blikač se od nás brzy odpojuje, taky má nějaký program a jede nejrychlejší cestou na Prahu. Ale my máme ještě jeden cíl. Malé překvapení. V lesích blízko Konstantinových lázní, u vesnice Úterý, leží malá víska se zvláštním názvem Vidžín. Vesnička o pár domech, z nichž jich moc nevypadá osídleně, ukrývá bikerský ráj. Domek s nápisem Vidžínie u niž parkujeme věští, že budeme vítáni. A taky že jo, hned poté, co vypneme motory, ozve z prvního patra "Nazdar chlapi, vítejte". Majitel je chlapík v našem věku, který tu jako vášnivý motorkář s manželkou provozuje bar s restaurací, pořádá akce, setkání, koncerty a nabízí ubytování až pro 40lidí. 

Nečekejte žádný rakouský penzion, ale útulnou motorkářskou hospodu s úžasnou atmosférou amerického západu. Zahrada s pódiem a grilem, včetně repliky garáže, kde vznikla značka HD, vás vítá k odpočinku nebo zábavě. Majitel nám ukázal úplně vše co zde nabízí. Návštěvu jsme zakončili zapsáním do knihy členů a každý dostal kartičku se jménem a vlastním číslem. "Přijeďte kdykoliv chlapi, jen předem zavolejte, abychom tu byli". Tak to my určitě někdy zavoláme a s dovětkem, že se nevidíme naposledy, míříme dál.

Směr Plzeň, na oběd. Celou dobu kontrolujeme mraky, protože se dnešek s parnou sobotou nedá srovnat. Ochladilo se a letní bundy pouštějí na tělo chladný vzduch. Až nám to připomnělo blížící se podzim a pomalu, ale jistě i blížící se konec sezóny. Proč jen nemáme počasí jako ve Španělsku.

Oběd na Radyni s nepříjemnou obsluhou, kdy tři mladé servírky na šest hostů zrovna neoplývaly ochotou cokoli dělat, natož nosit jídlo na zahrádku, nás vrátily do reality končícího víkendu. Ale byla to krásná akce. Všichni jsme se shodli, že nejhezčí momenty v životě se stejně nedají naplánovat. Takže konec filozofování a jako vždy ... brzy zase příště, přátelé.