Údolím Wachau až na Moravu

Další výlet před námi. A rovnou šest dní. Kam? Jako vždy naše oblíbené Rakousko, konkrétně údolí Wachau, kde plánujeme strávit dvě noci, abychom mohli jeden den jen užívat bez kufrů a nutnosti přesunu do další destinace. Pak přes Mikulov až na Červenohorské sedlo a již podruhé do penzionu Červený potok, kde nám minule moc chutnalo, a majitel s celou obsluhou vědí, jak dělat své řemeslo. A ta jejich žebra a speciálně naložený a opečený chléb... Nevím, jak plánují jiné skupiny, ale mám pocit, že u nás je to vždy kombinace krásných cest a hlavně ještě lepšího jídla. To vše sdíleno se stejně naladěnými kamarády je pak záruka úspěchu.

Takže k cestě samotné. První den proběhl dle plánu a jako vždy, jen Pepíno měl svůj vastní, samostatný plán. Připojí se k nám až v prvním ubytování v Rakousku. A tak jsme se na něj rozhodli počkat u večeře. Cesta z luxusního ubytování mezi rakouskými vinicemi se dala pěšky zvládnout za čtvrt hodiny a přes mnoho zavřených vinných zahrad jsme doputovali k velké restauraci přímo u Dunaje. Nevím, zda to máme někde předurčeno, ale po usazení ke stolu se nás ujal číšník se slovy: Čo to budě, chalani? No prostě Rakušan jako poleno ☺ Po několika pivech na spláchnutí celodenní únavy a pochvalách úžasného wienersnitzelu se u stolu objevil i zodpovědný kuchař, resp.slovenská roztomilá kuchařka. Co se dělo pak mám zakázáno psát, protože nikdo nevíme, kdo naše stránky čte ... a chceme být puštěni i na další cestu. To hlavní nastalo až s příchodem večera, kdy na parkoviště restaurace přijel kamion s rozsvícenou celou přední světelnou rampou. Proč tak svítí magor? A proč hraje Hanička Zagorová? Z kamionu se vyklubala přední světla úplně nového Harleye Electra Glide a za držítky (jak říká náš všeobecný guru Sršeň) sedí Pepíno. No dotazů bylo a dalších piv hafo, ale nějak jsme zapomněli, že poté, co jsme společně se slovenskými bratry a sestrou uzavřeli podnik, je nutno motorku dopravit před penzion k ostatním strojům, co už dávno vychladly. Řekli jsme Pepínovi kudy kam, nechali ho, aby místo roštěnky odvezl Blikače a šli zpět cestou mezi vinicemi. No cesta v podrouženém stavu je občas klikatější, než ta co jsme museli zdolat, ale k našemu překvapení, Pepíno s Blikačem na Elektře nikde. Nezabloudili? Nejeli pokračovat v oslňování místních roštěnek? Ne, přijeli za chvíli na rozblikaném Harleyi, který svítil a blikal vším, co měl. Rozesmátý opivený Blikač hned sděloval, že padli s motorkou už při nastupování před restaurací, podruhé v první zatáčce a potřetí stroj lehl i na něj. Poté, co se vyplazil zpod motorky, už prý raději jen běžel držíce si padající kalhoty a helmu. Další potíž s Harleyem nastal, když se nám až ve čtyřech lidech podařilo drobka zaparkovat. 450kg a k tomu Pepínovo dalších pár, no byla to šichta a krásný, památečný večer na rozjezd. To zase bude výlet. Ráno jsme se všichni už střízliví sběhli k Elektře, očekávajíc škody řádu desetitisíců a hle, ani jeden škrábanec. Ti amíci ještě používají skutečnou ocel a za cenu k milionu, asi i oděru vzdorné laky a chromování. Jak jsme se mýlili...

Cesta údolím Wachau byla nádherná. Krásné výhledy kolem silného toku Dunaje s občasnou dominantou nějakého hradu na kopci nám zpříjemňovaly cestu do té doby, než Blikač pečlivě naplánovanou trasu okořenil. Krásná klikatice lesem se z ničeho nic přeměnila na šotolinovou lesní cestu. Náš gang, ošlehaný zkušenostmi z cest kolem komína se octl na nefalšovaném Dakaru. Motorky se na uježděné hlíně, střídající se s drobným písečkem a kamínky pluly a vlnily jako brazilské tanečnice. Jen si rozbít huby. Cesta to byla dlouhá, přes 10km a celou cestu, co jsem jel za tou naleštěnou Elektrou, co má mimochodem kufr širší než Fábie, jsem si říkal, jestli tohle je ten nový adventure speciál a jak ten kluk, co vyplázl dvacet litříků za půjčení stroje, to při vracení vysvětlí. Blikač náhle zastavil na lesní mýtině celou skupinu, slezl z motorky....a byl následně svojí milovanou Yamahou zalehnut. Jak panic starou stokilovou maminou. Všichni jsme přispěchali na pomoc válejícímu se kamarádovi, jen Flyer postával v klidu a následně pronesl další památnou větu: "Kamarádi, nebylo by lepší příště se tak nevrhat na pomoc, když vidíme, že nejde o zdraví, ale vše nejdříve nafotit? Přece taková fotka ležící mašiny je zajímavější než parta ksichtů, culících se do objektivu." No prostě charakter ten náš kamarád ☺

Dále už cesta probíhala bez potíží, protože se znovu objevil náš přítel, pevný asfalt. Za dalších dvacet kilometrů a deset omluv, se našemu plánovači podařilo znovu odbočit na cestu, která už svým označením Natur Strasse, cosi naznačovala. No Elektra jela Dakar číslo dvě a my máme zkušeností na rozdávání. A v pražském Harleyi asi doteď netuší, kudy ten naleštěný stroj jezdil. Lesem panáčkové, já byl u toho.

První naše příběhy byly o tom, co jsme kde viděli, snědli atd. No letos to bylo jinak. Cesta přichystala ještě další jobovku. Třetí den, kdy už jsme se blížili k hranicím moravského království, přišel slejvák jako Brno. Zároveň nám skoro všem docházela šťáva, a tak jsme vzali za vděk malou pumpou v téměř opuštěné vesnici, kde obsluha byla přivolána zvonkem, který jsme našli na sloupu až za dobrých deset minut okupace pumpy. Jaké štěstí bylo vidět otylou Trudy smějící se na nás dvěma zuby odemykající stojany s životadárnou tekutinou. Jen se dožadovala fotky se stroji. Hlavně že ne na nich, to by ani Elektra nedala. Úprk od pumpy s natankovanými stroji směr Mikulov byl jasnou volbou. Pár metrů od hranic, jsme zastavili na místě s úžasným výhledem na Svatý kopeček. Fotky, úsměvy, nadšení z blížící se ochutnávky v penzionu Maňák, přímo pod Pálavou, jenže já svoji zapůjčenou vytuněnou Hondu CBF600 s laděným výfukem a nastavitelnou sedačkou nenastartoval. Po pátém pokusu (nutno přece vyzkoušet všechny polohy palce na startovacím tlačítku) stále nic. A tak nastalo potupné roztlačení a za mrtvolné nálady přesun do penzionu. Mám po výletě!

Víno, další víno a pak další a další víno, občas proložené lahví dobrého vína a nálada se zlepšila. Při ranním rozbřesku a po několika telefonátech, zakoupení voltmetru, rukodělné spolupráci na startovacím relé a přívodních kabelech k baterce, Chain někde něco přimáčkl, japonečka se zaradovala (asi jí našel G bod) a přestala stávkovat. Laděný výfuk zajásal do klidné vinařské vísky a hurá, opět jedeme. S výtečnou náladou jsme přejeli na sever do dalšího penzionu v Trojanovicích, kde za zmínku stojí jen přirovnání Chainova obličeje ke krásnému štěněti Šarpeje u stolu poblíž. No ono slyšet: "Ty vole Jirko, ty vypadáš v ksichtě jako ten Šarpej tady vedle" nepotěší. Jen to pobaví celou hospodu, jejíž osazenstvo doteď vzpomíná na partu veselých bikerů.

Počasí se další den občas rozhodlo vyzkoušet naše nepromokavé vybavení, ale v pořádku jsme dorazili k Červenohorskému sedlu, kde Flyera napadlo, že bychom se zkusili nafotit, jak vypadáme v náklonech. Ve vybrané zatáčce jsme se vystřídali při focení, každý z nás s bušícím srdcem a výrazem nositele čísla 46 a kolenem až u silnice, klopil, co to dá. Večer u piva jsme se shodli, že asi zlobil foťák, nebo co. Jinak si neumíme vysvětlit ty toporné pozice s koleny vykloněnými z téměř stojících motorek. No brusiči z nás zatím nejsou. Je potřeba jezdit a trénovat dál. Večerní hodování nás ale vrátilo tam, kam patříme. Tatíci na motorkách, co se rádi najedí a zasmějou... hlavně někomu jinému ☺

Poslední den už jen jedna malá příhoda. Místní pumpa v Králíkách se dvěma stojany, na kterou přifrčel náš gang, vzbudila u obsluhy zájem. Bude kšeft! Benzín, nealko pivo a kafe poteče proudem. No teklo, ale jinak. Dobrý fígl jak ušetřit čas při placení, co každý zkušený motorkář jistě zná je, že natankuje jeden a podá pistoli druhému, co stojí vedle něj. Tak jsme si to u pravého stojanu předali, když slyšíme od levého: "Pomóc klucí padám" a Pepíno se svojí 450kilovou Elektrou, co jsme předtím u každého penzionu ve třech pomáhali parkovat, lehl. A kdyby jen lehl, on zalehl u stojanu stojícího Chaina, který právě natankoval a chtěl podat Pepínovi hadici. Byl přimáčknut Elektrou na stojan tak, že jen vydechl a když člověk rychle vydechne, tak se mu sevřou (nebo povolí?) svěrače nejen tam co sedí, ale i v ruce, která zmáčkla pistoli a vystříkla tak galon benzínu. Trochu přeháním, ale každý příběh se musí trochu vylepšit. Pravdou ale je, že po vysvobození Chaina z pod dvou motorek a vrácení pistole do stojanu se za námi stojící již dvě řady aut docela bavily. Ale jen do té doby, než vyděšená obsluha pumpy přiběhnuvší (krásné slovo) ke stojanu konstatovala, že to bude chtít na lagunu z benzínu použít sorbent. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Poté co slečna zavřela stojan, s plechem ještě promáčknutým od svalnatého Chaina, se za námi utvořil ukázkový zip řidičů na již jen jeden volný stojan. Podle mého tam stojí doteď a vzpomínají na nás. Nebojte, vrátíme se ☺ Pumpaři všech zemí......těšte se.