Uplakané rakouské Alpy

A sezóna společných výletů 2022 je tu. První akce zní Passování v Murau. To je městečko v Předalpí, odkud je plán vyrazit přes SolkenPass a jiné krásy Alp. Trochu to hatí dvě skutečnosti. Ta první je, že předpověď hlásí na celé čtyři dny deštivo v celém Rakousku a ta druhá, že většina pas je kvůli sněhu do konce května zavřená. Kdo se podiví, proč tedy květnové passování . . . ale golf prý hraje Zajoch skvěle ☺☺☺

Takže jsme posunuli odjezd o dva dny, poupravili trasy tak, abychom měli zatáček jak špaget na talíři i bez passů a hlavně jsme se všichni modlili za suché silnice. Obavy ne úplně odvážných starších mužů z projíždění zatáček na mokru si umí jistě každý motorkář co je mu už přes 40 představit ☺

První den, pražská větev vyrážející ráno a moje maličkost bývalá součást pražské větve vyrážející z malebné díry po granátu kdesi v západočeském kraji se má setkat v Budějicích, kde slovy klasika by chtěl žít každý....teda kromě nás ☺ Ne sorry, město pěkný, ale za poslední dobu pořád v rekonstrukci a mraky kolon kam se podíváš. Setkání proběhlo na pumpě, kde kromě benzínu konečně po 30letech od revoluce taky za západní ceny (díky za to), jsme museli navléct oblíbené nepromrdy. Ale hlavně ať počítám, jak počítám, jeden chybí. No kdo asi, Pepíno. Prý se konečně stal správným motorkářem, včas se pověnoval kovové družce, dopřál jí krom kosmetiky a módních doplňků i novou baterku ale v den odjezdu jeho Indián nestartuje. No, nebyl by to Pepíno, kdyby neměl záložní řešení. Od minula má kontakt na půjčovnu Harleyů a bere, co mají. StreetBob 107 se zvukem, jako když se rozeřve Zetor s vytuněným komínem. Problém je ten, že když vyrážíme z Budějovic, Pepíno teprve zadává v Praze do navigace, kde že to vlastně ty Alpy jsou. No ale zase díky němu budeme mít na fotkách už skoro celou výrobní kolekci Haryků. Kdo to má?

Celý zbytek dne se jen díváme do nebe, kdy už budeme moct sundat ty nepromrdy a jako zajímavost máme dvojnásobný přesun přívozem. Nejdříve plujeme přes Lipno a druhým pak statečně zdoláme Dunaj, jako objížďku Linze. Pomalu se blížíme do cíle naší cesty, malebné rakouské vesničky s penzionem, kde starší manželé nemají problém se zapařenou českou partou a dokonce před uložením strojů nabízejí možnost jejich omytí a vyleštění do původního stavu a nakonec ustájení v suché garáži. Jednou voda nasere, podruhé pomůže. A potřetí, myslím sprchu, tu dali jen ti vodomilci mezi námi. Jen je nám pořád divný, proč má někdo na fasádě namalovaných medvěda za rozepnutým zipem. No, ještě že je to medvěd, vlka tam nikdo vidět nechceme ☺

U snídaně jsme zjistili, že nejsme v penzionu sami a rakouská dáma připomínající Pamelu Anderson kříženou s Bábou Tutovkou z devadesátek byla otravná jako hmyz. Na její pětiminutový monolog v němčině, prokládaný naším "We prefere English" odvětilo Espéčko: "dejte jí už najíst" a zatvářil se tak, že to pochopila a vrátila se k tomu chudákovi, co si jí vzal. No nemusím říkat, že pokaždé když jsme se objevili u motorek nebo na snídani, monolog byl delší a delší. Třeba říkala něco zajímavého, ale kdo to má doma ví, že chceme slyšet jen laděné výfuky a chytré řeči členů gangu.

K samotnému motorkaření není moc co říct. Téměř 1.400km za čtyři dny je náš standard. Výlet neměl jiný cíl, než se poprvé v sezóně vidět a kroutit co nejvíce, co to půjde. To se podařilo. Oni ty kluci rakouský mají prostě ty silnice moc pěkný a zatáčky se neomrzí. Jedině Pepíno měl pořád připomínky, co na tom zatáčení vlastně máme, ale maskot je prostě maskot ☺

Vždy se snažíme napsat do popisu cesty něco, co nám ji později připomene. Tato cesta byla poněkud klidnější, ale přesto jeden pohled zaujme. Nějak se nám vytrácejí diskuze nad výkonem, náklonem, poserproužkem, vytuněním našich ořů, atd. Začínají pomalu převládat hovory o kvalitě jídla, pití a jiných domácích činnostech. Zajoch nejdříve ukázal, že není třeba se bát islamizace Evropy a vrátil partě turecké skryté buňky spálený burger. Opravdu odvaha, byl jediný, kdo se vzepřel. A když mu napodruhé přinesli již luxusní kousek masíčka, za které by se nestyděl ani americký bratr se zlatými oblouky, buňka zůstala nadále uspaná...a budeme doufat, že bude spát pořád. Na druhý den, kdy se večeře konala po této zkušenosti již v rakousko-maďarské krčmě, si Bajaja zakousl jako předkrm malou houstičku, na kterou drsně nakupil dvě plné lžíce maďarské marinády, kterou znal z minula, jako lehce pikantní. Ani pohledy okolí, zírající na jeho počin s údivem a otevřenýma hubama mu nenaznačil, že je něco špatně. Nástup pálivosti byl okamžitý. Bajaja zmlkl, přestal dýchat a jeho hlava dostala krásnou barvu zralé ředkvičky. Nudle se mu vyhrnuly z nosu, očí, ale překvapivě i z uší (doktoři prominou). Poté co se Bajaja za řehotu všech vrátil mezi živé a vzal si sklenici od marinády do ruky, viděl jediný srozumitelný maďarský nápis: Pikantoš Gigantum. Co k tomu říct. Ale to je o blbosti přátelé. To, co vypovídá o změně našeho gangu je následná diskuze, kdy se Blikač jal vysvětlovat výhody sušičky a jejího vlivu na velikost sušeného prádla. Chain zasvěceně přitakával. Blikač dále pokračoval tím, že si i mýdlo doma dělá sám. Když už nám bylo trochu divné, že se jako motorkáři bavíme dlouho i o našich zkušenostech s praním a sušením, vynesl Blikač v duchu klasika, který popsal stáří jako stav, kdy myšlenku neudržíš nebo neopustíš, drsnou motorkářskou větu: "... a to si do toho mýdla dávám i esence, v bio kvalitě".

Takže přátelé. Zakončím popis tohoto výletu tím, že do blížícího se Toskánska si nezapomeňte přibalit opalovací krém, saténové trenýrky a hlavně, něco na praní. Nevíte-li nejlepší značku, žádní motorkáři.cz a jejich testy, ale vychytávky Ládi Hrušky a vo tom to je.

Tak opět brzy ☺